Trochu mám zpoždění v psaní, ale už si všechno tak nějak sedlo, tak snad už to bude lepší Minule jsem podrobné vyprávění zkončil u opravy startéru auta Kubovy partičky s neznámým výsledkem.

Startér se v úterý opravdu podařilo vyzvednout opravený, nebo teda spíš vyměněný za jiný funkční kousek. Ale. Ale měl jinou rozteč děr na šrouby a tak Martin záhy zjistil, že ho do auta prostě nenamontuje, protože tam nepasuje. Tak jsme opět sedli do naší kárky a vyrazili zpět do servisu.

Tou dobou už nám pomalu začínalo téct do bot, protože ve středu v poledne jsme měli být v Blenheimu na jižním ostrově, kde na nás na všechny čekala konečně práce. Aby těch událostí nebylo málo, Markéta se rozhodla zůstat v Rotorua v práci v restauraci, kde měla jisté peníze a bydlení. My jen věděli, že budeme sázet víno na vinici a že to bude placené od kusu. Takže těžko říct, jak moc si budeme shopní vydělat.. Markét prostě vsadila na jistotu.

Ale zpět ke startéru, chlapík v servisu nepříjemnou situaci vyřešil a odpoledne už měl další jiný kus, který do auta pasoval. Tak jsme se rozloučili s Markét a vyrazili pouze v 5ti dolů na trajekt a do Blenheimu, jedné z největších vinařských oblastí Zélandu.

Ve středu v poledne jsme tam opravdu stihli být, zavolali jsme Kenovi (týpek, se kterým jsme práci domlouvali) a on podle domluvy přijel za námi na nádraží. Tam si s námi se všemi podal ruku a oznámil, že ve čtvrtek v půl sedmé ráno máme čekat opět na nádraží. Aha, ještě že jsme teda tolik pospíchali, kvůli podání ruky. Ale dobrá, hlavně že to vypadá, že práci opravdu máme!

Prošli jsme si město, přespali na pláži a ráno hurá makat. Na vinici nás čekalo milé překvapení – místo contractu (práce placené podle množství udělaného) budeme dělat hodinově placenou práci! Hurá, takže máme jistých 12,50 dolaru hrubého za hodinu + 8% tzv Holiday pay – jakási placená dovolená (zélandská minimální mzda je 12,50). Bez vybraného volna to tedy celkem dělalo 13,50 na hodinu hrubého, čistého necelých 11 na hodinu.

Pracovní náplní bylo rovnání větviček vína „před drát za drát“. Důvod je jednoduchý, aby se k vínu dostalo více slunce, usměrňuje se jeho růst systémem natahaných drátů a  s těmi se pak pracuje dál. Co jsme se bavili s dalšími lidmi co pracují na vinicích, nikdo z nich o tomto nevěděl. Dělá se to pouze u drahých vín, protože náklady na tuto „údržbu“ jsou opravdu vysoké. Tedy nic náročného jsme nedělali. Jen první dny bylo náročné pracovat celý den na přímém slunci, dostatek vody, silný opalovací krém, klobouk nebo čepice a sluneční brýle byly nutností. Také je povinná zavřená obuv (tedy ne sandále nebo pantofle).

Nic není tak ideální, jak se zdá. Když prší, nemaká se, co se nám párkrát také stalo. Také jsou vinice hnojené nějakým údajně 100%ně přírodním postřikem, který ve větším množství může být až jedovatý. Asi je to pěkný svinstvo, protože já první víkend nemohl vůbec mluvit, štípou z toho oči, kýchá se, kašle, smrdí to a ničí to oblečení. Ale co, do Vánoc to nějako „doklepem“a pak máme stejně v plánu popojet dolů na jih do Otaga, protože odtamtud se mi ozvala jedna ovocná farma, že od ledna pro nás všech 5 budou mít práci na meruňkách a broskvích.

Potkali jsme další Čechy, kteří tu pracují už déle, o víkendech dali výlet do Sawcut Gorge kaňonu (viz článek od Ulči na maniacích), prohlédli akvárko v Pictonu a dali jeden trek nedaleko Blenheimu a tak nějak jsme si užívali přicházejícího léta a moře, protože to v Otagu mít nebudeme. Příště budu pokračovat článkem o Vánocích, seakajakingu v Tasmanově parku a přesunu do Otaga.

Krátké shrnutí na závěr: práce na vinici je jednou z mála, kde se dá makat celoročně, my dělali pro společnost Provine LTD, což je kontraktorská společnost. To znamená, že se pouze majitelům vinic o víno starají. Tedy práce pro kontraktora je většinou méně výhodná, než práce přímo pro majitele vinice, protože peníze tečou takhle přes více lidí. Zase ale Provine LTD je jednou z mála společností, kde je možné uzavřít pracovní smlouvu na 3 roky a získat tak residenci (což je podmínkou např. k rozjetí podnikání). Pokud se na Zéland chystáte za prací, určitě nebuďte nervózní z toho, že vám zaměstnavatelé neodpovídají na maily. Přijeďte a shánějte tady, volejte nebo se nejradši ptejte osobně. Určitě něco seženete. A když ne tady, tak od prosince až od ledna je sezónních prácí dost právě v Otagu dole na jihu.