Náhodné foto
    Nový Zéland - Národní park Te Urewera: K jezeru Waikareiti
Naše další weby
    Tomáš Mähring rozjel "fotoweb" s možností objednat jeho nejlepší autorské fotografie jako fotoobrazy nebo pouze prohlédnout výběr jeho fotek z cest, samozřejmě včetně fotografií Nového Zélandu.
    Naše maniacká produkce má nový web s kompletní nabídkou jak natáčení videí a postprodukce, tak služeb týkajících se zvuku a nahrávání hudby, fotografie, grafiky a designu, tvorby webových stránek, překladů a tvorby titulků, ...
Rubriky
Podporujeme / Support
Počásko Wellington
[ # ] Zpět na Zéland, tentokrát za prací 1
Listopad 24th, 2009 Rubrika Zážitky z cest, Severní ostrov
Tagy: , ,

Loni, když jsme odlétali ze Zélandu jsem tak nějak tušil, že se tam ještě někdy vrátím. Ale že to bude ještě letos jsem netušil… :-)

Tentokrát jsme se rozhodli ale vyrazit i za prací s ročním work and holiday vízem, které může získat každý, komu je do 30ti let pouze jednou za život. Popis nejen jak získat vízum, ale i jak vyřídit ostatní nezbytnosti po příletu na NZ, najdete sepsané v článku na tyden.cz (nám článek moc pomohl a poradil co a jak), takže to tu nebudu psát znova. Každopádně letos se nám podařilo sehnat letenky za supr cenu od Royal Brunei s přestupem právě v Bruneji na Borneu.


Nejdřív jsme ale letěli z Prahy do Londýna. Letos jsem naštěstí mohl letět bez kajaku, protože jeden na Zélandě ještě “zbyl” z minula. Letos by let s kajakem neprošel, dokonce byl problém i pár kilo nadváhy, který dělaly pádla (rozměr nevadil - pouze na Ruzyni jsem zaplatil jednorázových 250kč za to, že pádla nemůžou jet po pásu pro zavazadla, ale že je musí někdo odnést). Cesta do Londýna utekla rychle (proti těm dalším) a za dvě hoďky po odletu už jsme mířili k metru do centra Londýna. Měli jsme tu totiž půl dne a noc volno, další spoj odlétal až další den dopoledne.


První co na nás vykouklo po výstupu z metra na jedné ze stanic v centru, byl pomník s nápisem Welligton. Trochu jsme začali zmatkovat, protože letecká společnost vyhrožovala, že let na Zéland bude trvat desítky hodin a ne jednu a půl plus 40 minut metrem.

Ostatní památky a stavby už ale Londýn připomínaly, takže asi bylo přeci jen vše podle plánu. Zrovna bylo 8.11. a to má narozky kamarádka Zdenka, která v Londýně ž pár let pracuje, takže program večera byl celkem jasnej :-) (schodou náhod jsme Zdeňku poznali právě na Zélandě minule)

Na letiště jsme se v noci vrátili posledním nočním metrem a hurá najít nějakou fajn lavičku, kde půjde spát. Byl to trochu problém, v Londýně nejsou připravený na přespávání v letištních halách, páč většina sedaček má opěrky na ruce. Naštěstí se dají ale najít i ty, který už je maj odstraněný. I když v tuhle noční dobu už většina takových míst byla obsazená. Za příjemného poslechu brnkání Araba na kytaru jsme usnuli, bohužel už o pár hodin později za nepříjemného poslechu ruchu na letišti jsme se vzbudili… Stejně spánek za moc nestál, přikrytej těžkou taškou s notebookem s foťákem navlíknutym na rameni se stejně moc extra nespalo…

Hurá na další let. Tentorkát žádná hodinka, ale rovnou hodin 8 do Dubaje. V Dubaji asi abychom se nenudili, než letadlo natankuje a vystřídají se piloti, nás vyhnali ven, nechali projít přes kontroly a opět nás nasáčkovali zpět do letadla. No, kdyby tušili, že ověšenej veškerýma příručníma zavazadlama táhnu 20kg a že je to trochu vopruz pořád někam nosit (kromě batohu na zádech ještě na krku pouzdro s kamerou a příslušenstvim, foťák v brašně a noťas v tašce..) Škoda, že v Dubaji nebyl možný stopover, protože tam jsme jinak mohli zajít na kafe s Markétou - kámoškou Zdenky, kterou jsme taky potkali minule na Zélandě a která maká v Arábii.. :-D

Z Dubaje nás čekalo krásných 9 hodin do Bruneje na ostrově Borneo. Pocit, že si každou chvíli usedim zadek byl každou minutu 3krát intenzivnější. V Bruneji jsme měli asi 8 hodin čas, což už bylo dost času nato, abychom využili free okružní jízdy po městě a okolí letiště. První nádech venku byl opravdu překvapení. Že tu bude vedro, to jsem tak nějak čekal, ale že bude vzduch těžkej a uplně jinej, než jsme zvyklý, to bylo trochu překvapení.


No, okružní jízda v klimatizovanym buse spočívala v objetí centra města, pár krátkých zastávek a povídání průvodce a pak v jedné dlouhé zastávce u “nákupního centra” (tedy, pár obchodů se suvenýry a pak tržnice, kde místo oblečení prodávali všelijaké občerstvení ve stylu fastfoodu. Na těžký horký vzduch se mi během tohodle krátkýho výletu nepodařilo zvyknout, ale na jaře, kdy cestou zpět do ČR tu máme v plánu strávit a procestovat měsíc až dva, si nato snad zvykneme. I během týhle krátký poznávací vyjížďky na nás dýchlo takový to tajemný neznámo něčeho novýho. Na Borneo se fakt těšim, ať už na města nebo na džungli, nebo třeba na pádlování, jestli se zadaří..


Ještě stíháme 3 hoďky spánku na podstatě lepších lavičkách než v Londýně, opět přikrytej noťasem, zatíženej foťákem a kamerou a podloženej batohem…a pak už nás čeká poslední desetihodinovka v letadle…

V Aucklandu na letišti jsme prošli imigračni a “biohazard” kontrolou v celku bez problému (na peníze, který byste měli umět prokázat, že máte sebou, se nikdo neptal. Ta částka je tušim 4200 NZD) a plán byl následující. Půjčit auto na pár dní, zajet k Simonovi na letiště Parakai, kterého jsme poznali minule, u něj se dát dohromady, zařídit všechno potřebný, koupit auto a vydat se na cestu za prací. Obešli jsme pár půjčoven přímo na letišti, tady se ceny pohybujou od 80 dolarů za den. To je dost. A ještě si občas vymýšleli, že půjčujou až lidem od 25 let. Ueh. Ale v Informacích nám zabookovali auto za 44 na den a půjčovna si nás sama odvezla svym svozem. Takže celkem pohoda. 10 dolarů na den jsme ještě připlatili za pojištění auta se spoluůčastí 0. Kdyby náhodou, přeci jen volant napravo a k tomu ještě automat.. Člověk musí chvíli dávat bacha, aby nepoužíval brzu místo spojky před křižovatkou. Protože když se to stane, má tendenci vyskočit předním oknem před auto :o )


Po dvou dnech jsme se rozhodli, že koupíme campervana od Simona, kterýho mu tu nechal jeho známej z Kanady. Sice trochu dražší a luxusnější, než jsme původně plánovali, ale postupem času jsme zjistili, že jsme koupili asi fakt dobře. Za 3500 NZD kárka s udělanym spanim, veškerym kempovym vybavenim a dokonce jednou Kanadskou konzervou tuňáka a trochou dalšího jídla :-)


A vydali jsme se do Rotoruy, kde kromě inzerátu práce v hotelu jsme čekali kupu dalších pracovních příležitostí. V hotelu jsme se poptali, vyplnili formulář a hrdě odjeli směr Tauranga do města Te Puke, kde je práce na farmách. Tak jsme si říkali, že než nám zavolaj z hotelu, zkusíme si sbírání. Dojeli jsme do Hairy Barry backpackeru, kterej má na netu taky inzerát s nabídkou práce. Na místě jsme se dozvěděli, že on zaměstnavatel neni, ale že když se ubytujem, pomůže nám sehnat místo. Tak co se dá dělat, asi je to nutný zlo, řekli jsme si a zaplatili 200 dolarů za týdenní parkování našeho auta a spaní v něm tady. Za tu cenu jsme ještě mohli použivat jejich kuchyň, sprchy, televizi atd. No, když to jinak nešlo..


Týpek hned jak jsme zaplatili vzal telefon, opravdu dojednal práci a za půl hoďky jsme jeli na sad, kde nás čekal trochu nečekaně Vjetnamec! Uff, i tady?? Dostali jsme koše s postrojem jako maj batohy, akorát se pověsí zepředu a vrhli se na sbírání kvítků Kiwi (samotný Kiwi jako ovoce bude až později). Tohle se sbírá prej na výrobu nějakých opilovacích sprejů čico.. A postupně jsme se dozvídali, do čeho že jsme se to pustili. “Ubytování”, dá-li se tomu tak říkat, jsme vůbec platit nemuseli. A taky jsme se postupně začali dozvídat, jak že ten sběr je palcenej. Za kilo kvítí 5 dolarů…


Mno, třeba jsme rozuměli špatně, žejo.. Nerozuměli, je to tak. Lidi, co to tu dělali si vydělali v průměru tak 30 dolarů za den - prací od rána do večera. A bolej z toho záda. Tohle nás druhej den absolutně demotivovalo, sběr v sadě, kde jsme kvítky vytrhali během dopoledne naše rozhodnutí jen dorazili. Zavolali jsme Bharmovi (šéf), že končíme a že bychom teda chtěli zaplatit..Dostali jsme s Markétou 90 dolarů - za dva dny práce dvou lidí..Huhu, tak kvítí už nikdy víc..


A vrátili jsme se zpět do Rotoruy, hledat práci tady. Po restauracích, obchodech, kavárnách, hotelech. Vyplnili jsme tunu dalších formulářů, rozeslali životopisy…a výsledek? Markéta občas pracuje na tři hoďky večer v restauraci.


Tak uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet, ale asi se přemístíme někam dál, případně na jih, kde by údajně s prací opravdu problém být neměl. Ale teď to vypadá tak, že se jim tu sezóna odsouvá dál a dál, to co mělo už kvést nekvete a to co mělo růst neroste.

Každopádně v neděli jsme si dobře zapádlovali s Kubou na Kaituně. Sice nám to nic nevydělá, ale ke spokojenosti nám to stačilo :-) Fotky a textík z Kaituny zkoukněte na domovských H2Omaniaks.com.

Kaituna

A v pondělí jsme začali řešit opravu startéru z auta Kubovy partičky…což se nakonec snad podaří, uvidíme v úterý ráno, kdy bychom měli v jednom servisu vyzvednout nový..

Tak to je zatim všechno, začínaj se mi trochu připalovat ruce a za chvíli jedeme do knihovny, kde dobijem noťasy, zkontrolujem inzeráty a práci a hodíme tohle na web :-)

Text: Rodeista
Foto: Rodeista, Markéta


 
 

Související články:

  • Žádné související články
Zde pod textem můžete kouknout na trailer filmu

Nově na H2Omaniaks
BlueBoard.cz
Cestu 2010 podpořili
Extrémě odolné mobily - sleva na nákup zde. MEGAPIXEL.cz - Specialista na prodej fototechniky!
Stálí partneři
Mediální partneři
  • muriwai
  • sky diving
  • auckland
  • Wellington
  • Kaituna
  • konec tagů -->
    Kontakt
    H2Omaniaks, o.s.
    Czech Republic
    GSM: +420 724 144 493

    WEB: www.h2omaniaks.com
    ISSN: 1803-6295
    About H2Oteam
    Translate to


    More...