Práci na vinicích v Blenheimu jsme měli v plánu ukončit v úterý 22.12. Týden před tím jsme se dozvěděli, že bude většina práce hotová a že pro nás od dalšího týdne nemají práci. Hurá! To se nám hodí, ani jim nemusíme dávat výpověď a můžeme odjet dokonce už v pátek

To nám trochu pozměnilo plány, protože původně jsme plánovali strávit Štědrý den na seakajacích v Tasmanově parku, ale když jsme měli tolik času navíc, posunuli jsme seakajaky už na víkend. V půjčovně přímo v městečku Marahau jsme si dohodli dva debly a jeden jednomístnej a další den ráno jsme mohli vyrazit. Co ale se zbytkem dne?

Skákli jsme mrknout se do městečka Motueka a vyrazili se podívat se na nedalekou obří propast- jeskyni Harwoods hole a na prameny nejčistší vody na světě Waikoropupu springs (údajně, ale už od minula jsem si zvykl, že většina věcí tu má své nej) K propasti se jelo krásnou krajinou po štěrkové cestě, všude kolem ovce, louky a lesy. (obojí je to po cestě dál směrem k Farewell Spitu)

Ještě na parkovišti jsme si přečetli výstražnou ceduli, že slaňování a prolézání této jeskyně je extrémě nebezpečné a že je určeno pouze pro profíky jeskyňáře, kteří v partičce mají někoho, kdo zde už někdy byl. Uff, tak to asi nebude jako jedna z jeskyň, které jsme minule navštívili my. Dokonce na ceduli zdůrazňovali, že v jeskyni nemáte co dělat ani když jste „pouze“ profík horolezec. No dobrá, tak dovnitř teda asi nepůjdem, aspoň se zajdeme podívat na tzv „lookout“ u vstupního místa.

Díra to byla opravdu ohromná! Na dno nešlo dohlédnout, volali jsme dolů a nikdo se nám neozýval, tak jsme zkusili, jak dlouho letí dolů kámen. Čekali jsme neuvěřitelně dlouhých 8 vteřin, než se ozvala dole rána. Všem se nám zatajil dech a pochopili jsme tu vážně vypadající ceduli na začátku. Mezi tím se začalo trochu zatahovat.

Přesunuli jsme se tedy k těm nej pramenům, mezi tím se stačilo pořádně rozpršet. Chvíli jsme čekali v autě, jestli se nestane něco nečekaného. Ale nestalo. Aspoň tu nebyly davy turistů. Sundali jsme boty a vyrazili pěšky k pramenům. Jít bosí a v dešti mělo pár výhod. Vyprali jsme trička, co jsme měli na sobě a umyli jsme si konečně zase nohy. Ale mělo to taky jednu podstatnou nevýhodu, byla kosa. Jen Ulča si oblékla svou nově pořízenou igelitku, kterou v obchodě prodávali pod názvem pláštěnka.

U jezírka, kde vytéká neuvěřitelné množství vody najednou (údajně až 2,16 miliónu litrů denně) jsme nahlédli do soustavy zrcadel, která měla ukazovat, jak je voda průhledná a tedy čistá. Jo, průhledná a čistá byla, ale že by byla nějak víc než jiná? … A ani to množství nebylo nějak zázračně vidět.

Osprchovaný a vypraný jsme vyrazili zpět k autu a vydali jsme se na cestu zpět do Marahau. Spaní jsme našli cestou přes kopce v serpentýnách, v samotném Marahau už se spaní hledá hůř a jsou zde zákazy.

Ráno jsme zabalili věci na dva dny do kajaků, Martin se Zuzkou, Kuba s Ulčou a já si užíval volnosti na jednomístném. Jednomístné vám tu půjčí pouze pokud je přesvědčíte, že už jste na vodě někdy seděli (ne jen slovy, ale následně i potom na vodě před vyplutím).

Podle předpovědi počasí mělo v neděli dost foukat, ještě nás upozorňovali, ať neblbneme kdyby foukalo moc, ať nejezdíme přes úsek zvaný Mad mile. Už jsem tu seakajakoval minule, i to byl jeden z důvodů, proč jsme sem vypravili, minule jsme z toho byli absolutně nadšení. Vítr byl silný, ale ne nějak nebezpečně, takže i Mad mile (úsek podél skal bez pláží, kde by se dalo vylézt nebo zastavit, většinou tu fouká víc než na zbytku trasy) se dal projet v pohodě, celou dobu nám foukalo do zad, takže ideální.

Následovala pravá předvánoční pohodička. Válení se na pláži, koupačka, sluníčko, vyhřejvání se. Prostě paráda! Když se nám zachtělo, popojeli jsme dál, když se nám zalíbila další hezká pláž, dali jsme opět pauzu.. Až jsme dojeli na pláž, kde jsme měli domluvené spaní. Kde budete kempit je potřeba si domluvit už předem a zaplatit při půjčování kajaků – nepodařilo se nám je přesvědčit, že bychom rádi spali tam kam dojedem a že zaplatíme až na místě. Pro něco dobré to ale je, strašili nás, že většina pláží už je „plných“. Trochu jsme se báli, že budeme spát na pláži s 50 dalšíma lidma. Ale to byl omyl, na našem místě byly ještě další 4 lidi. Tady jsme teprve ocenili nutnost „rezervace“, protože tím naopak regulujou množství lidí asi.

Večer Kuba vybalil kytárku, navečeřeli jsme se a jak zapadlo slunce, přišla opět zima, takže nejvyšší čas na to, zalézt do spacáku. Druhý den jsme objeli ostrůvky s tuleněma a vydali jsme se na cestu zpět. Doufal jsem, že budeme mít bezvětří, protože za bezvětří jsou tu pláže jak vystřižené z pohledů – zlatý písek, krásná čirá modrá voda. Bezvětří nebylo. Opět foukalo jak mohlo. Ale opět nám do zad I pár tučňáků se nám podařilo zahlédnout, což prý v lednu je celkem štěstí, tou dobou moc vidět nebývají.

Odpoledne cestou zpět do zátoky kde jsme měli vracet kajaky jsme si dali parádní serfování, protože vlny už opět nabraly celkem na síle a hlavně na velikosti. Jednou se mi dokonce podařilo v jedné strmější zapíchnout špičku seakajaku tak hluboko, že už mi teklo i přes šprajdu. Joo, tak už jen přijet v době, kdy malí tuleni povyrostou a lezou na seakajaky, jak to mají všechny půjčovny v prospektech. To je ale prý až tak v květnu, až povyrostou. Pak je prý problém je dostat dolů )

Seakajaking v Tasmanovi mám rád, je tu nádherně. Není to vůbec o ujetí nějaké větší vzdálenosti nebo o fyzickém výkonu. Je to o pohodě, krásných plážích, zvířatech a relaxaci. Je to jedna z věcí, kterou tu rozhodně doporučuju. A zvládnou to i nevodáci, instruktoři vás vše naučí, nebo případně pojedou s vámi (toto nevím jak se určuje, jestli je možné si vybrat nebo jestli ho s vámi pošlou, když uznají, že jste moc velký paka )

Cena půjčení kajaku, pádla, vesty a mapy je kolem 50 NZD na den. Věci je dobrý dát si do pytlů na odpad, protože jinak vám navlhnou od vysrážené vody v boxech, které kajaky mají. I pytle v půjčovnách obvykle mají. V Marahau je také hospoda, kde mají český guláš, protože ji vlastní Čech. Jediné, co nás od něj odradilo byla nečeská cena – 24 dolarů (když jsme si ho pak za 18 udělali sami a pro 3 lidi..)

Na závěr připomínám, že fotky je nově možné rozkliknout na větší

Text a foto: Rodeista